Říjen 2018

Sia

29. října 2018 v 22:23 | Victoria |  Hudba, videa
Sia je hodně zvláštní zpěvačka s hodně zvlášntím hlasem. Její písně téměř hypnotizují. Dřív jsem ji moc neposlouchala, ale v poslední době ji přicházím čím dál více na chuť. Stylem se mi ne vždy trefí, ale má opravdu neobvyklý hlas, který už poznám snad všude. Taky mě zaujalo, že byla závislá na alkoholu a lécích proti depresím, trpěla úzkostmi a dokonce uvažovala o sebevraždě. Je prý také známá tím, že si při vystoupení zakrývá tvář nebo bývá otočená zády k publiku. Ve videoklipech ji často zastupuje tanečnice Maddie Ziegler (zdroj). Její texty jsou místy dost depresivní a silné, ale líbí se mi, že se v nich odráží všechny její pocity. Je v tom jakási lidskost, kterou mnoho zpěváků a zpěvaček postrádá. Ty písně v sobě mají sílu. A nejspíš proto je tak ráda poslouchám.

1) Breathe Me



2) Im In Here



3) Angel By The Wings



4) Bird Set Free



5) Lullaby




Jablečný koláč s pudinkem

28. října 2018 v 13:14 | Victoria |  Receptíky
Nevím jak vy, ale já mám podzim spojený s vůní jablečného koláče. Taková ta atmosféra, kdy venku prší, v kamnech vám vesele plápolá ohýnek a ve vzduchu cítíte jablka se skořicí. Vlastně už samotná příprava pečení je tak nějak zvláštně uklidňující, kdy jsem celá od mouky a zpracovávám těsto. Teda za předpokladu, že vám roční synovec furt nestojí za zadkem a nezkoumá vše, na co dosáhne :-D.

Tento recept se původně jmenuje péřová buchta, ale jak je mým zvykem, trošku jsem si ho upravila. O nějaké markantní změny se vlastně nejedná. Za prvé jsem udělala těsto z poloviční dávky, protože jsem chtěla koláč a ne celý plech. Takže si určitě připravte dortovou formu o průměru asi 28 cm. Další změna je, že jsem tam přidala jablka. A posledním bodem jsou pekanové ořechy, kterými jsem celý koláč nazdobila. Není to zrovna nejlevnější záležitost, takže pokud máte někde půlky vlašských ořechů, klidně je tam dejte, prokážou vám stejnou službu. Mně se ale ty pekany na koláčích hrozně líbí, nemůžu si pomoct :-D.

A jaký byl konečný výsledek? Hádám, že jsem sklidila úspěch. Hladová návštěva se na to vrhla a během půl hodiny bylo po všem :-D. Trochu frustrující, že? Tolik práce, a co z toho. Ale ten pocit, že se mi to povedlo, chutná stejně nejlíp :-).


Potřebujeme:

Těsto:

150 g hladké mouky
100 g moučkového cukru
Půl prášku do pečiva
70 ml oleje
2 vejce
2 lžíce mléka (podle potřeby)

Na náplň:

Půl litru mléka
1 vanilkový pudink
1 vanilkový cukr
6 menších jablíček

Na dozdobení:

1 zakysaná smetana
Skořicový cukr
2 balíčky pekanových (nebo jiných) ořechů

Postup:

Všechny suroviny na těsto utřeme a vylijeme na vymazaný a vysypaný plech. Těsto by mělo být tekutější, takže v případě potřeby přilijeme trochu mléka. Jablka očistíme a nakrájíme na menší kostky. Pudink uvaříme podle návodu a smícháme s vanilkovým cukrem (pokud máte rádi sladší, klidně doslaďte podle potřeby), přidáme nakrájená jablka a ještě horký ho vlijeme na syrové těsto. Troubu rozpálíme na 250° C. Těsto dáme do trouby a tu pak stáhneme na 200° C. Pečeme asi 15 minut. Poté vytáhneme a hned potřeme zakysanou smetanou. Koláč nakonec posypeme skořicovým cukrem a dozdobíme ořechy.




Dobrou chuť!

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

26. října 2018 v 21:59 | Victoria |  Téma týdne
Ještě před pár lety jsem měla hrozně ošklivou, ošuntělou krabičku. Už ani nevím, jak se ke mně dostala. Ráda bych řekla, že byla kouzelná. Zajímá vás, co v ní bylo? V ideálním vesmíru by to byla brána do jiných světů. Nebo by se v ní ukrývalo nějaké zvláštní stvoření. No a co? Když Eragon mohl mít Safiru…

Asi vás zklamu. Byla to prostě obyčejná krabička plná obyčejných věcí, někdy doslova krámů. Byla jsem ještě malé osmileté škvrně, když jsem do ní začala dávat první "cennosti". A pro mě to tehdy byly cennosti. Doslova poklady.
Trochu dětsky naivní, ale úsměvné, že? Zajímavé však je, že jsem s tím v průběhu let nepřestala. Byly tam lístky do kina, dvacetník, padesátník, stará poštovní známka, kamínek, lístky na místa, která jsem navštívila v Anglii, šupinka z kapra,… vážně toho bylo docela dost a vlastně si už ani pořádně nepamatuju, co všechno tam bylo. Často se to pojilo s určitými lidmi, místem, situací.



Teď už nic z toho nemám. Před pár lety jsem v rámci sebedestruktivity všechno vyhodila do koše. Protože některé vzpomínky bolely. A prostě jsem si řekla, že nemá cenu mít ty blbosti doma. Teď mě to trochu mrzí. Ráda bych si to zase prošla. Mohlo by to být zajímavé. Byla to tak trochu časová schránka. Něco jako fotografie. Myslím, že je úžasné umět zachytit přítomnost. A to samé bylo i s těmi věcmi. Přestože už byly minulostí, tak pořád existovaly a představovaly přítomnost. To, co jsem zažila, a neztratilo se. Dává to smysl?



Ve finále je to ale jedno. Nejspíš je to prostě v nás. Minulost, přítomnost, snad i budoucnost. Lidé, věci,… vše to patří do vzpomínek. Jsou naší součástí. Měli bychom se jich zbavovat? Co z nás ale potom zbude?


Dodatek: Je mi jasné, že vás už nejspíš štve, jak cpu do všech článků nějaké písničky. Já mám prostě emoce s hudbou dost spojené. Skoro vždycky, když píšu, něco poslouchám. Až to pro vás bude neúnosné a na nervy lezoucí, dejte mi prosím vědět :-D.

Láskou ji nespoutáš

19. října 2018 v 23:04 | Victoria |  Čtenářský koutek

Autor: Atticus Lish
Počet stran: 240
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2018



Nikdy jsem neměla poezii zrovna v lásce. Je to snad jediná odnož literatury, kterou opravdu nemusím. Jednak mě rozčilovalo, že ji nechápu, a samozřejmě k tomu přispěly i obávané rozbory. Možná jsem barbar, ale nelíbil se mi ani tolik prosazovaný Máj. Jediný sympatický je snad Erben a jeho Kytice. Ještě bych možná přimhouřila oči u prokletých básníků, ale ani ti si mě moc nezískali.
V tom podělaném roce, kdy jsem chodila na českou filologii, se mi poezie na čas přímo zhnusila. Ještě teď se mi dělají mžitky před očima, když si vzpomenu, jak jsem musela číst Slávy dceru. A dělat rozbory. Pořád. A ještě k tomu před tabulí! Prozódie a podobná zvěrstva. Daktyl, trochej, bla, bla, bla. Už ani skoro nevím, co to vlastně je.
Co tím chci vlastně říct? Poezie má být umění! Má to být vyjádření duše. Bez pravidel. Má být zkrátka trochu anarchistická, stejně jako naše emoce. Vyjádřit, co cítím.

Dlouho jsem hledala básnickou sbírku, která by tohle splňovala. Jak už jsem zmínila, dala jsem šanci "prokletcům". Neříkám, že to bylo špatné (hlavně Zdechlinu nelze zapomenout :-D), ale nebylo to ono. Pořád to mělo jakýsi nádech nucenosti. Tlačení na pilu. Nakonec jsem ho ale objevila. Básníka, který možná básník ani není. Vážení, představuji vám Atticuse!

Aby bylo jasno, básnickým sbírkám se vyhýbám obloukem. I když je to novinka, tak tu knihu prostě zazdím. Tahle mě však bůhvíproč upoutala. Nejdřív to bylo autorovo jméno, které mi připomnělo jinou knihu, konkrétně Jako zabít ptáčka. Jakmile jsem si spojila jméno s tak kvalitní knihou, začínaly vznikat jisté sympatie. Pak tu byl název, který se mi opravdu líbí. Láskou ji nespoutáš. Je v tom jistá svoboda. A já sama jsem člověk, který se nechává spoutat dost těžko. Takže to byly další plusové body. A jako třetí věc uvedu samotnou obálku, která je opravdu nádherná. Vlastně celá kniha je graficky dokonalá, ale k tomu se dostanu později. No a tak jsem ji teda v knihkupectví prolistovala a bylo jasno.


Kniha je rozdělena na tři části. První se jmenuje Láska, druhá Ona a třetí Divokost. V té první tedy popisuje samotnou lásku takovou, jaká je. Něžnou i krutou. Bláznivou i vážnou. Bez cenury. A přestože občas píše o bolesti, je tam vždy náznak pokory.


Je to
osamělý
boj,
chránit
křehké
srdce.

(str. 59)


Ve druhé části popisuje ženy, jak je opravdu vidí. Překvapilo mě, s jakým citem a s jakou něžností o nich autor píše. Skoro jako bychom byly éterické bytosti, které se jen zatoulaly do tohoto světa. Opravdu se mi to líbilo.


Viděli v ní
planoucí hvězdu
a vyhřívali se v žáru jejího plamene,
ona však za tím jasem
jen lapala
po dechu
v temnotě života,
o který vůbec nestála.

(str. 126)


Byla jen další rozbitá panenka,
která snila o klukovi s lepidlem.

(str. 124)


V poslední části píše o sobě, o svém pohledu na svět. A hlavně tak trochu o životě jako takovém. Tahle část se mi líbila asi nejvíc, ale v každé jsem si našla to své.


Samota
je plamen zapalovače,
který si držím těsně u kůže,
abych zjistil, jak velkou bolest
vydržím,
než se vrhnu
k vodě.

(str. 204)


Poezie je celoživotní válka
proti nevýslovné kráse.

(str. 197)



Atticus nepíše typické básně. Žádné rýmy zde nečekejte. Jsou to volné verše, někdy jen krátké myšlenky, které chytil, ale nakonec přece jen vypustil do světa. Někomu by to možná mohlo přijít plytké, příliš jednoduché. Ale právě ta jednoduchost se mi na tom líbí. Zkrátka jen pravda… jednoduše řečená, bez zbytečných patosů. A ta nejdůležitější věc - dokáže pohnout srdíčkem. Ještě musím zmínit nádherné fotografie, které celou sbírku doplňují. Ano, bez nich by ta kniha byla o polovinu menší a nejspíš i levnější, ale nebylo by to ono.

Já osobně jsem moc ráda, že mám tento poklad ve své knihovně. Myslím, že se k ní budu často vracet. Jeho slova totiž dokážou uklidnit mou duši.
Co víc říct? Za sebe ji určitě doporučuji. A pokud poezii nesnášíte, zkuste jí dát šanci. Třeba vás Atticus mile překvapí.

Strasti vysokoškoláka 12

17. října 2018 v 16:37 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
A jsou tu již dvanácté Strasti vysokoškoláka! Nemůžu uvěřit, že je pravidelně píšu už od roku 2015. A když si to tak pročítám, kolikrát nestačím zírat, co za kraviny jsem psala. Nebo co jsem řešila :-D. Ale asi to tak má být. A co mě pobavilo/zaujalo/naštvalo tentokrát?

Pokud jste to nestihli zaregistrovat, mám nový byt. A stejně tak i nové spolubydlící, protože kamarádka Slovenka jela na Erasmus. Nejspíš víte, že jsem si za těch pár let stihla projít ledasčím. Tentokrát je nás tam dohromady šest. A nevím, možná už jsem se fakt obrnila, ale přijde mi to v pohodě. Všechno jsou to celkem normální holky. Když teda nepočítám svou spolubydlící, kterou mám na pokoji. Neříkám, že je špatná, to ne. Myslím, že každý máme nějakou tu vlastnost, která leze ostatním na nervy. Jenom je to prostě trochu Barbie, která si o sobě dost myslí. Hned druhý den mi musela povědět celý svůj milostný život. Jak se s ní asi rozešel přítel, kterého vlastně nechce, ale ona neví, co chce. Že se jí ve skutečnosti líbí někdo jiný, ale ten někdo už má holku, ale prý není s tou holkou šťastný, tak tomu jejich "blížícímu se rozchodu" možná pomůže. A že se vlastně líbala s někým jiným, přestože byla zadaná. Asi jsem ze staré školy, ale tohle chování se mi celkem hnusí.
No a vlastně skoro pořád, když se s ní bavím, jenom poslouchám, jak ji všichni chlapi chtějí, kdo po ní chtěl číslo a dokonce o sobě prohlásila, že je pro chlapy výzvou a že má asi nějaký zvláštní šarm :-D. Nikdy nevím, jak správně reagovat. Většinou se snažím zachovat vážnou tvář a neprotáčet oči, ale koutky mi teda cukají. Jak tohle o sobě někdo může říct? Copak se neposlouchá? :-D
Nevím, je to prostě takové mladé tele, které si ještě nenabilo čumák. Jinak toho moc společného nemáme, takže z nás "nejky" nejspíš nebudou.

Zjistila jsem však jednu super věc. Spolubydlící z vedlejšího pokoje je blázen do Hry o trůny a Pána prstenů! Konečně někdo normální, říkám si. Tak se s ní bavím o knížkách a ona říkala, že Pán prstenů jí lezl na nervy. Filmy prý zbožňuje a viděla je jako první, ale v těch knihách ji hrozně rozčilovala ta víla Zvonilka. Tak si chvíli říkám, jaká víla. První díl jsem četla nedávno, takže mi bylo divné, že bych si vílu nepamatovala. Kór Zvonilku :-D. A pak mi to došlo. Ona myslela Bombadila a Zlatěnku :-D. Ale jako dobré. Aspoň jsem se pobavila. Hlavní je, že tam je někdo, kdo má podobný vkus jako já :-).

Už pár týdnů poslouchám všude okolo, kdo už pracuje na bakalářce, jak už mají někteří výzkum atd. Fakt to nebylo nic příjemného. Já jsem taková, že bych nejradši strčila hlavu do písku a dělala, že něco jako bakalářka neexistuje :-D. Jak plynuly dny, pomalu jsem se odhodlávala, že už bych mohla začít něco dělat. Takže… jsem konečně napsala svému vedoucímu, abych si s ním sjednala schůzku! Jsem na sebe pyšná :-D.

Tak jsem začala znovu jumpovat a po letní pauze je to sakra rozdíl. Úplně jsem vypadla z té formy, kterou jsem jakože aspoň trochu měla. Děs. Ale doufám, že to půjde. Minule tam dokonce přišel jeden zhruba šedesátiletý děda a úplně válel!
Příští týden se navíc chystám na Heat (jestli to píšu dobře). Docela se na to těším. Bude to po dlouhé době něco nového. Tak držte palce, ať se tam nezabiju :-D.

V poslední době jsem si velmi oblíbila recepty ve stylu "narvi tam všechno, co doma máš" :-D. A zjistila jsem, že tento styl kuchtění vůbec není špatný. Na první fotce je kuskus, paprika, rajčata, Cottage sýr a avokádo. Na druhé fotce je opět kuskus, rajčata, okurek, Cottage sýr, řepa. Obojí jsem dochutila bylinkovou solí. Dneska jsem dokonce pobavila jednu spolubydlící, když jsme si nakrájela vařenou řepu s mozzarellou :-D. Mně to přijde jako v pohodě kombinace, navíc jsem se z toho fakt najedla. Ale prý nikdy neviděla, že by to takhle někdo jedl a pořád se tomu smála. Tak jsem asi divná, já nevím :-D.




Tak mám nového kámoše :-D. Seděla jsem v parku a nějaký kluk se mě ptal, kolik je hodin. No a pak si se mnou začal povídat, kam se chystám a tak. Co vám budu povídat, fešák od pohledu. V nose měl kroužek (Mimochodem, taky to někomu evokuje krávu? :-D) a za uchem bůhvíproč cigaretu. Asi pro strýčka příhodu :-D. Nakonec jsem řekla "tak zatím" a vypařila se, ale trošku mi ho bylo líto. Třeba byl jen lehce excentrický. Jsem zlá :-D.

Jedna spolubydlící zuřivě propaguje Zero waste. Aby nedošlo k mýlce, docela se mi ta myšlenka líbí. Sama se snažím být eco-friendly, ale nic se nemá přehánět. A když na lednici dala seznam věcí, které koupila, včetně pracího gelu, kartáče z kokosových vláken, spešl houbičky za 40 Kč a dalších věcí, tak mě to celkem vytočilo. Dohromady to byl nákup za skoro 800. A že by bylo fajn, kdybychom každá přispěla.
Je mi jasné, že ona, jako pracující, to neřeší. Ale já jsem momentálně ve stavu, kdy radši koupím tekuté mýdlo za 30 Kč, než super spešl s vůní duhy, jednorožců a já nevím čím za necelou stovku. Nebo radši koupím balení houbiček za stejnou cenu, kde je ale 20 kusů.
Je to celkem citlivé téma a hádat se s někým fakt nechci, ale nakonec jsme se všechny nějak shodly, že teda přispějeme, ale ten prací gel a kartáč z kokosu si zaplatí sama. A hlavně důležitý bod - mohla to s námi projednat. Když už je to všechno nakoupené, tak prostě co, že? Jaký máte názor na tento životní styl?

Tak jsme byly v rámci seznamování v čajovně. Odvážně jsem si objednala salep, což je jakýsi sladký nápoj z kořene stavače. Mělo to mít povzbuzující účinky, tak jsem byla zvědavá. Holky mi pak říkaly, že je to vlastně afrodiziakum a měly ze mě docela srandu :-D. Takže jsem si to teda objednala a… no… už nikdy víc! Dala jsem si pár lžiček a bylo mi z toho špatně. Chuťově to připomínalo kondenzované mléko s příchutí sezamových semínek. Což o to, sezamová semínka mi nevadí, ale fakt to bylo hrozně divné. A hnusné.
A taky jsem poprvé v životě zkusila vodní dýmku :-D. To víte, společenský nátlak, ale nebylo to špatné. Měly jsme to s nějakými kamínky, které vlastně nepustí ten nikotin do plic. Nevím, jestli to popisuju správně, nejsem odborník, ale mělo by to být zdravější. Tak další zkušenost navíc :-D.


Tak to je pro dnešek vše. Mějte se fanfárově!

Mých padesát odstínů

16. října 2018 v 20:20 | Victoria |  Téma týdne

Viděla jsem ji plakat. Malou holčičku. Hnědovlásku s modrýma očima. Oblečenou v šatičkách, které už byly příliš špinavé a roztrhané. Chtěla jsem vědět, co se jí stalo. Které zvíře jí tak ublížilo?
Jenže čím víc jsem se k ní přibližovala, tím víc se mi vzdalovala. Ustrašeně na mě koukala. Možná dokonce trochu nedůvěřivě. Jako bych ji něčím hrozně zklamala.
Najednou jsem si všimla těch žen, které kolem ní stály. Vypadaly jako já. Jen výraz v obličeji se jim měnil. Některé byly opravdu děsivé, skoro jako čarodějnice z pohádky. Jiné byly spíš ztracené ve svém světě a nikoho a ničeho si nevšímaly. Napočítala jsem jich celkem čtyřicet devět. Jedno však bylo jisté. Všechny té holčičce nějak ublížily. Rozběhla jsem se k ní, ale něco v jejím pohledu mě zastavilo. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem ji obejmout. A pak mi to došlo. Já jsem číslo padesát.



Tanec života

3. října 2018 v 22:05 | Victoria |  Blabásně a jiná zvěrstva
Už jsem s těmi volnými verši trapná, že? Ale přijde mi, že já vlastně ani jinak psát neumím. Je to o hodně svobodnější, když nemusím vymýšlet rýmy. Prostě to tam nějak naskáče samo. Tahle není úplně dokonalá a vlastně je i kapku depresivní, ale nakonec se mi docela líbí.



Jedna noha za druhou,
jeden krok vpřed,
dva kroky zpátky.
Strhl mě do víru bubnů.
Motám se v něm,
prý tanec života.

Miliony těžkých nohou,
šlapajíce na špičky.
Buch. Buch. Buch. Buch.
Neznám kroky.
Učím se je měsíce,
učím se je roky.

Vidím davy bez tváře,
pod maskou skrývají,
svou bolest, svůj žal.
Od svítání do soumraku.
Buch. Buch. Buch. Buch.
A přestože teď tančíme,
stavíme si val.

Divoký ten tanec je,
už nestíhám,
jen klopýtám.
Buch. Buch. Buch.
Se západem slunce padám.
Buch. Buch.
Masky ve tmě ztrácí se,
tančí se však dál…




Nejsem tím, kým mám být

1. října 2018 v 17:59 | Victoria |  Téma týdne
Je, jaká je. Těžký introvert, snílek, člověk, milující fantasy. Když ji potkáte, patrně se budete ptát sami sebe, co jste té holce sakra udělali, že se tváří jako vrah. Milí čtenáři, to je její obvyklý výraz. Působí nepřístupně. Naštvaně. Možná trochu arogantně. Místy naopak smutně. Plaše. Jako kouzelná bytost, která se omylem dostala do tohoto světa. Ne že by se přirovnávala k víle nebo tak (při jejím štěstí by byla nejspíš striga), ale zkrátka to tak cítí. Nejspíš trpí syndromem, kterému se v angličtině říká Resting Bitch Face. Prostě má kolem sebe hradbu. Je to dáno její povahou a částečně i okolím, které ji utvářelo. Každý má za sebou nějakou minulost. A každý se s ní vyrovnává jinak. Málokomu důvěřuje, takže je to s ní opravdu těžké. Navíc čím je starší, tím větší má problém najít ty správné lidi. Nebo už začíná být nesnesitelně misantropní. Ale nebojte, vzteklinu nemá. Je očkovaná.





Má trochu schizofrenní povahu. Z jedné strany úzkostlivá holka, která nemá ráda změny a má strach z každé výzvy, z druhé strany chaotik, který má bordel nejen v hlavě. Žena, která si na sebe jeden den vezme šaty i s podpatky, ale další den stejně skončí u riflí a tenisek. Ta zasněná, která relaxuje u klavírní hudby, ale zároveň miluje skupiny jako Iron Maiden, AC/DC, Nightwish a Avantasia. A co víc? Nerada lže, je občas až moc upřímná. Nemá ráda příliš hlučné prostředí, a co se týče společnosti, preferuje menší skupiny. A přestože byste podle toho kamenného výrazu hádali, že nic necítí, většinou je to naopak. Občas si na sebe bere bolest a starosti druhých.





A kde ji vlastně najdete? Je kočovník. Často pendluje mezi Bradavicemi, Roklinkou, hradem Redmontem a Upíří horou. Občas se také vydá za přáteli do Zapovězeného lesa. Ale jinak se dá říct, že je cérka z Moravy a žije v také malé dědině… tož však to znáte :-).


A malá rada na závěr. Pokud si chcete tohoto (ne)tvora udobřit nebo získat, kupte jí knížku, vezměte ji na výšlap a nebuďte falešní. Ona totiž neupřímnost pozná. Jo, a za kousek manga vám bude dělat psí kusy :-).
Design od